EVROPOU 2008 - reportage

Odpovědět
TIGER
Příspěvky: 9
Registrován: 27 čer 2017 10:24

EVROPOU 2008 - reportage

Příspěvek od TIGER »

EVROPOU 2008

Pondělí - den první: Vlastně to ani nebyl den první. Předcházela neděle, plná přemýšlení co všechno a proč brát nebo nebrat sebou. Přecejen na motocykl se toho moc naložit nedá ale správný chopperista toho taky moc nepotřebuje. Tudíž v pondělí po kávičce jsem startoval v 8 hodin naložen jakoby na 2 dny a mírně nachlazen, což v žádném případě mé plány nijak neměnilo. Cíl prvního dne cesty byl ptačí park v německém Walsrode cca 30 km nad Hanoverem. Cesta po dálnici se jevila velice nudnou. Výhodné se ukázalo cestování ve větrném víru za kamiony, což prospívalo nejen spotřebě mé Savage, ale v na léto poměrně chladném počasí i mé chatrné tělesné schránce. Zpočátku jsem dělal častější přestávky z důvodů štelování satelitní navigace v mobilu a strachu z kondice mého na mě příliš moderního a složitého motocyklu. Předpovědí slibované lijáky nadělovaly naštěstí jen všude okolo a nebýt úseku, kde jsme se tak o 10 minut minuli, nepocítil bych, tedy prozatím, co je mít kožené koně plné vody od předního kola. Do vogelparku jsem dorazil kolem půl páté po malém ale nutném usnutí na lavičce odpočívadla. A park? No nádhera. Už jen tím, že jsem tam byl skoro sám. Rozlohou jak větší ZOO, ale pouze ptáci. Po zhruba 2 hodinách mého ťu ťu ťu, ale taky strachu o můj samohyb na sprostém západoněmeckém parkovišti, jsem usoudil, že je pravý čas našroubovat vlajku, symbol mé příslušnosti, a po drobném občerstvení Zlatým dědictvím, vyrazil jsem dále. Cíl byl jasný. Jet co nejdále do setmění a ve vhodný čas najít vhodné nocležiště. Přišel čas přiobléknutí a zanedlouho i stavění stanu na skvělém místě uprostřed lesa v docela hustém dešti. Spalo se celkem dobře. Aspirin pro sychr. Příště jen uzavřená helma.

Den druhý: Po zhruba hodině radostného polehávání že neprší, zbalení a ponechání si teplejšího prádla na sobě, vyjel jsem vstříc dost pochmurnému dni. Cílem byl holandský Lelystad a zde jeden z hlavních důvodů tohoto bláznivého podniku - replika lodi Batávia, muzea a stavby 7 provincií. Nízké mlžné mraky se střídaly s jasnou oblohou, voda padala střídmě, zato z obojího. Cesta odsýpala díky navigaci rychle. Výhoda jízdy za kamionem se však ukázala brzy na obyčejné silnici zrádnou díky světelným křižovatkám, na kterých se chtě nechtě musí občas zastavit, což je za takovým kamionem kolikrát překvapení. 10 m jízda škarpou kolem s pusou dokořán stojících řidičů to spravila a možná přispěla k pověsti drsných choppristů, když jsem ani brvou nedal znát, že to bylo něco, co nedělám každý den. Po nezbytném natankování u snad nejmenší pumpy na světě si nešlo nevšimnout děsně tmavé šedomodré oblohy přímo před nosem. Jentaktak jsem stačil zastavit pod stříškou obchodu s nábytkem a začalo peklo. Rozhodl jsem se na nic nečekat a nainstalovat mokrou variantu z pláštěnek za 10kč na sebe i zavazadla. Gumové boty po pás od vojenské protichemické kombinézy mají také za 1. Podcenil jsem však rukavice. Po hodině cesty v lijáku propadajíc beznaději a bez stracené vlajky jsem dorazil na místa, kde se již i se slabou intuicí dalo tušit moře. A když se náhle objevily špičky známých stěžňů jakoby z jiného světa, rozbušilo se mi srdce. To, že mě navigace poprvé díky staveništi posílala skrze hradby pletiva mi ani trochu nevadilo. Stál jsem za tím plotem v němém úžasu.


Co může cítit stavitel modelů historických plachetnic, když to vidí poprvé v reálu? Bylo to krásné a poučné odpoledne, obzvláště když díky azurovým mezerám v mracích bylo možno i uschnout. Tak jsem někdy po 5. hodině posilněn horkou rajskou polívkou a šálkem čaje vyrazil v suché variantě a mokrých rukavicích oklikou přez záliv směr Amsterodam. Stará holandská města jsou krásná, což nechápe nekompromisní navigace. Ta umí ale najít příjemný kemp s neméně skvělým anglicky hovořícím majitelem. Po večeři, šálku horkého tee s nezbytným Aspirinem, konečně čas věnovat se psaní a životodárnému spočinutí v teple spacáku.

Den třetí: V kvalitním stanu pohoda, venku však liják, hromy blesky, řev vodních ptáků a hukot letadel, dajících tušit velké letiště. To byla noc na dnešek. Ráno však jako mávnutím kouzelného proutku - pověstný Watherland umí být i Sunneshineland! Azuro! Po prakticky první kompletni hygieně, horkém čaji a rozloučení se skvělým hostitelem pokračuji směr Amsterodam. Po cestě očistím svůj zablácený stroje použitými slipy - přeci nebudu v tom velkém městě dělat ostudu. Město je to krásné a přející motocyklistům - parkuje se všude na chodnících-, ale neexistují tu panoramata jako v Praze. Chybí kopečky, tak zaujmou pouze čelní fronty domů s všude nezbytnou vodou. Navigace opět zmatkuje a důvod je brzy nasnadě. Námořní muzeum s přilehlou ulicí v generální rekonstrukci. Naštěstí obchodní koráb Amsterodam je přemístěn pouze na druhý břeh kanálu. Krása. Prohlídka města, úzkých uliček plných kofee shopů, naleštěných výloh s velice spoře oděnými děvami, lákajícími svými cukrbliky ke vstupu. Je čas nakoupit dárečky a trochu se posilnit v jakési obdobě KFC. Jé, tady mají drzé holuby. Chodí (pěšky) klidně zobat dovnitř. A personálu očividně nevadí. Tak snad někdy Amsterodame. Cesta dále směr Belgie. V neutichajícím lijáku jsem vzdal naplánovanou jízdu mimo dálnice a na nejbližším nájezdu najel. Avšak po několika kilometrech dálniční provoz zcela zkolaboval a já strávil nudnou hodinu proplétáním se krokem popojíždějícími pruhy aut. Ne! Pryč z dálnice! A úmysl vyšel. Světla nahradily kruháky a cesta konečně začala odsýpat. To do doby, kdy mě navigace navedla kolmo na kilometrový kanál a poručila nalodit na trajekt. Ano, skrze ceďák byly v dáli vidět obrysy něčeho takového a já za třičtvrtě hodiny za 1€ vesele pokračoval dál. A to i díky tomu, že provoz na dálnicích mezitím zřídl, a já tak mohl párkrát využít pohostinství dálničních benzínových pump. Totiž, takové co u nás máme na každé silnici, mají v Západní Evropě pouze na dálnicích. A je tu Belgie. A prý budou i lesy, kde se dá postavit stan. A nebyly. Každá odbočka do lesa je značena a na konci stojí něčí rezidence. Po dvouhodinovém bloudění po belgickém venkově (až v klidu stanu zjištěno že po předměstí Antverp) jsem konečně postavil v nepřestávajícím dešti stan a oddal se odpočinku.


Den čtvrtý: Leje a leje. V tomhle snad nemá cenu vylejzat ze stanu ven. Až zhruba v poledne přestaly bubnujicí kapky rušit kravál z 10 metrů vzdálené dálnice a já se rázem ocitnul na bojišti. Ano, všude kolem mě staré zákopy, náspy, zemljanky. Tady se to tenkrát asi mydlilo. Pár fotek, balení promočeného "hnoje" a vyrážím na dálnici, abych co nejrychleji projel nenastudovanou Belgii, která sama o sobě by byla skvělým cílem pro dovolenou. Pouze krátké zastavení pod slavným Atomiem v Bruselu a prohlídka města ze sedla po navigované trase musí z časových důvodů stačit. Hurá (teda v tom lijáku to moc k jásání není) do Normandie. A co takhle zkontrolovat olej? No to mohl být prů....... Hladina nikde!!! Ještě že k tomu dávají papírový trychtýř. Po doplnění cestuji s očima obrácenýma k obloze směr Eurotunel v Calais. Nutně musím někde uschnout. Pouze v pravo nad tušícím mořem je jasno. Dobrá, nedá se nic dělat. Zastávka v Dunkerque bude jistě užitečná a poučná. Úžasné. Z lijáku najednou jasno, riviéra, široké pláže (při evakuaci spojenců tu prý bylo těsno!). Slunce praží, stan je suchý za 5 minut. Nějak se mi odtud nechce. K nakládce do Eurotunelu je značení skvělé. Bohužel ta víceproudovka je jednosměrná. Kdo by také tušil, že se tu kdy nějakému hovadu z Čech bude zdát 102 € za jednu cestu moc a že bude chtít vyjet jinam než do Anglie. Vybaven papírkem s jakýmisi kódy a doprovázen opovržlivými pohledy řidičů hledám závoru pro zaměstnance a vjíždím do Calais. Město krásné, kebab za 8€ dodává potřebnou energii unavenému tělu. Tato noc v podrostu ostružin kdesi mezi Amiens a Rouen byla bezesná.

Den pátý: Ráno opakující se scéna. Hygiena z napršené vody, balení mokrého stanu, čištění stroje použitým prádlem (bral jsem sebou samé staré s úmyslem po použití vyhazovat). Po snídani v supermarketu najíždím na silnici dálničního typu, v těchto kočinách bez mýtného, a co nejrychleji směřuji na Caen. Toto krásné město nechávám po své levici, kdy mě navigace vede nejkratší cestou k plážím. A je to tu! Na cedulích čtu JUNO beach. Opět emoce. Jsem tu. Na místech o kterých jsem tolik četl, viděl mnoho filmů. Na místech které určily směr moderních evropských dějin. Kanadský památník, stély s tisíci jmény, vlající vlajky zúčastněných zemí (mezi nimi naše). V infocentru nabírám letáčky a brožury s mapkami a jedu dál. Přes Arromanches, pláž GOLD směr OMAHA. Na americkém hřbitově v Colleville sur Mer potkávám 2 české posádky na cestovních BMW. Prohlídka hřbitova, známého z filmu Zachraňte vojína Ryana, je tedy společná a pominu li celkovou atmosféru místa i příjemná. Zatímco oni odjíždějí, já scházím z útesu přímo na samotnou pláž. Sráz, pás bažin, duny, přesně jak píšou v knihách. Ještě jednou se potkáváme u památníku na Dog Green. Zatímco oni se vrací domů, mě ještě pro dnešek zbývá Carentan a památník 82. a 101. US výsadkové brigády a zrychlený přesun na jihovýchod co nejblíže k Le Mans. V Carentanu, nejzápadnějším bodě mého výletu, mám silné neschody s navigací. Následuje vztekem zapříčiněné prudké brždění na štěrku na místě kudy jsem již 3x jel, lehké položení stroje a cca 100 m cesta dálničním přivaděčem v protisměru. No, jen trochu ohlá stupačka. Snad mi to promine. Zbytek dnešní cesty francouzským venkovem byla pohoda. Ovšem do té doby, než jsem dorazil na misto po silném lijáku. Opět durch. A aby toho nebylo dost, tak začla voda i zezhora. Šero a nikde místo pro stan. 60 km jen pole, ploty, závory, branky, krávy. Až za tmy nacházím jakousi místní skládku, ze které vede úzká cesta někam vzhůru. Zde ve světle Savage stavím stan.


Den šestý: Je sobota a v Le Mans po obědě startuje 1x za dva roky se konající závod Classic, tedy veteránů. Rychle balím, kontroluji a dolívám olej a HLE: na víčku nápis DIESEL. Nevybavuji si, že by v diskuzích o olejích na fórech toto slovo v souvislosti s choppery padlo. Panická SMS servismanovi domů. UF! Jeho "klidně to tam nech" mě uklidnilo. Le Mans je velké město a najít okruh není snadné. Plno veteránu všech značek dalo tušit velkou akci. Asi půl hodiny jsem se držel anglického páru ve starém Morganu v domění, že cestu znají. Náhlé řidičovo prudké zastavení a vyrvání mapy z rukou partnerky, doprovázené hlasitým láteřením, mě přesvědčilo o tom, co jsem tušil, vidouce kolony veteránů, jedoucích opačným směrem. V koloně jsem tedy nakonec dojel konec šíleně dlouhé fronty a využíce výhod motocyklu všechny předjel. U vjezdu na jedno z několikahektarových parkovišť - kempů jsem s českou drzostí oznámil službě, že si jedu udělat pár fotek a po lhostejném mávnutí vjel do areálu. Chudý Čech přece nebude platit. No krása. I počasí. Tady zůstanu. Po postavení stanu a převléknutí do civilu zařazuji se do dlouhé fronty před kasou u jedné z mnoha bran. Na cedulích stojí: so+ne 50€. Přemýšlím jak tu hodlám být dlouho. Z toho mě vyrušují dva muži, obcházející frontu a ukazující cosi na krku. Z rozhovorů chápu, že prodávají jakousi kartu, opravňující ke vstupu. A za 40€. Čech se nezapře. S jistými pochybnostmi prohlížím kartu podobnou větší kreditce. Risknu to a s bušícím srdcem předstupuji před hromotluka se čtečkou čár. kódů. Píp. Jsem uvnitř! A nejen to. Časem zjišťuji, že podobných karet je zřejmě více typů, jelikož zatímco někoho u vchodů obracejí, mě pouští ÚPLNĚ VŠUDE! Tribuny, paddocky, prostory pro novináře, piloty. Úžasné. To co následovalo je na samostatné vyprávění. Areál je tak veliký, že se nedá projít ani za 2 dny. Klubové srazy všech známých značek vozů. Tisíce Porsche, stovky Ferrari, Lamborghini, Jaguar, Bentley, Lotus, Morgan................prostě vše, co se od 20 let kde vyrobilo. Po obědě se asi sto tisíc lidí shromáždilo na ohromných tribunách a čekalo na start první - nejstarší kategorie (tuším 1923 - 1936). Těch byto celkem 5 (do 70. let) a postupně se v několika rozjížďkách v každé střídaly až do stejné hodiny v neděli - tedy 24 hodin.


Tuto první kategorii startovala jakási babka. Místní byli u vytržení a snažíce se procpat co nejblíže tiskli spouště fotoaparátů nad hlavami. Kdo to byl netuším. A je to tu. Rozběh, naskočení, startovájí, řev, čoud, rozjezd (nerozjezd). A čekání cca 8 minut, než objedou okruh. Tedy vidět auta 20. a 30. let (mezitím 13 bugatti) jet 160 je zážitek. A zážitky se stupňují po návštěvě paddoku po návratu vozů. Proplétám se mezi montéry špinavými od oleje, otvírajícími žárem tikající motory, všude vůně benzínu, gumy, novináři, televizní štáby, známí (mě ne) piloti. Tohle musí vidět každý veteránista alespoň jednou za život. A s každou kategorií adrenalin stoupá, tak jak se zvětšuje rychlost a zesiluje řev. A co teprv noční atmosféra. Jsou zhruba 3 hodiny po půlnoci, kdy opouštím areál a uléhám k spánku, který neruší ani neustálý kravál motorů.

Den sedmý: Obloha bez mráčku. Je asi 10 hodin a řev neutichl. Balím věci a v kůži se jdu naposledy podívat. Atmosféra je stejná jako včera. Ale co, jedu dál. Přepočítávám poslední hotovost a zvažuji, zda si kartu ponechám jako suvenýr. Mamon vítězí. U brány kartu prodávám za 15€ nedůvěřivému Angličanovi. Férově čekám u vstupu a až jeho úsměv a zvednutý palec spoza plotu je mi signálem k odchodu. Startuji směr Paříž. Je krásné počasí, na dálnici cesta ubíhá rychle. Kus před Paříží mě zaujme cedule Dourdan 6 km. Tak tady v roce tuším 1905 a 1906 Toman s Vondřichem zazářili na motocyklovém mistrovství světa a nastartovali tak slávu značky Laurin a Klement. Po zaplacení mýtného 22€ jsem nucen opět navléci mokrou variantu a takto dojíždím do Paříže, kde mám v plánu kafíčko s kolegyní z práce a jejím synem, kteří tu jsou na dovolené. Scházíme se u Pére la Chaise a klábosíme v místní kavárně asi 2 hodiny. Příjemné. Odmítám pozvání ke koupeli v jejich apartmá. Chci z Paříže ještě něco vidět i když tu nejsem poprvé. Pokud člověk pohotově přijme manýry místních motocyklistů, tento způsob prohlídky je naprosto bezkonkurenční. Absolutní svoboda a naprostá tolerance policistů, kterých je všude v souvislosti se zítřejším státním svátkem a bojem proti terorizmu jako vos. Já nevím, co ti naši blázněj. Když chci fotit a v hustém provozu nemůžu zastavit tak vjedu na chodník ne? Pokud samozřejmě nikoho neohrozím. Ti jejich požívaj selskej rozum. Čas pokročil a já musím nutně tankovat. Opouštím tedy centrum a do navigace ťukám Norimberk. Vyhýbám se drahým dálnicím a stan stavím na okraji pole asi 70 km západně od Verdunu. S chutí a hladem rozbaluji párečky, sýr a pěkně vypadající celozrnný chléb z večerky. Brrr. Je to sladký. Perník.

Den osmý poslední: To zas byla noc. Sice suchá ale samé střílení ze všeho možného. Asi nějaké místní Milovice. Tento den bude nejnáročnější. Mám toho plné zuby, tak chci dojet domů. Proto zastávky redukuji jen na tankování s nezbytnou kontrolou a dolitím oleje, Wc, vyjímečné focení (Verdunský vojenský hřbitov).


Mám strašný hlad ale všude zavřeno. Inu svátek. Občasné 20 minutové usnutí na odpočívadle. Do Německa jsem najel pěkně blbě. Vyhýbajíc se dálnicím projíždím krajinou plnou kopců, serpentým lesů. Ani nevím kdy jsem si poprve všiml německých nápisů. Motocykl za celou dobu nezklamal, tak si dovoluji mu přidat a po německých dálnicích jedu trvale 120, což se nelíbí mému zpětnému zrcátku a vlaje mi na řídítku. Prkotina. Jet o měsíc později, už bych u Amberku nemusel sjíždět a dojel až k nám po nové dálnici. Přiobléknutí a zanedlouho jsem v Čechách. A pořádné teplé jídlo na první benzíně. Plzeň, Praha, Boleslav. V České Lípě jsem 40 minut po půlnoci na úterý.

A ještě doslov: Jmenuji se Venca, je mi 45 a na motorce jsem začal před 3 lety. Na péráku. V současné době mám 3 předválečné francouzské stroje a Savage jsem si koupil loni na běžné ježdění. Malá, lehká, jak vidno spolehlivá. Ta moje je rok 98, v 2003 dovežena z Němec od prvního majitele, u nás jezdila jen 1 sezónu. Kupoval jsem jí s 2 roky propadlou technickou ve stavu nového motocyklu, najeto 24 tis. Jako veteránista si zakládám na tom, že je v naprosto původním stavu a krom držáků brašen bez jediného doplňku! Nápad podniknout tento výlet vznikl celkem spontánně a neplánovaně. Nebyl jsem vázán žádným termínem, žádnou jinou osobou, bylo mi jedno kde budu spát, kdy se vrátím, zda pojedu do Anglie nebo na jih, jen podle chuti. Prostě jsem prubnul být naprosto free a povedlo se.
Odpovědět